Výstřižky
1. O kartotékách a šanonování
Seděli jsme na schůzi a právě jsme se prodírali drobnějšími byrokratickými záležitostmi typu moc plevelu v přerostlé zahradě, a najednou jsme narazili na žádost o koupi kartoték za 50.000 dolarů. Řada oddělení na ně čekala celé měsíce a v zoufalství se rozhodla své dílčí žádosti sloučit do jedné velké. Lidi v jednotlivých odděleních si asi mysleli, že jejich spojený nátlak na nás udělá větší dojem.
Když se diskuse stočila k cenám a výběru potenciálních dodavatelů, zeptal se kdosi: „Můžete mi říct, co se do těch kartoték vlastně zakládá?“
Každý měl své vlastní vysvětlení. „No, určitě se tam nedává nic, co by tam nepatřilo,“ mínila většina. Já jsem si tím tak jistý nebyl.
Toho dne jsme nepodpořili koupi jediné kartotéky. Místo toho jsme se rozhodli, že na půl dne pozastavíme provoz a uspořádáme První semcovskou pololetní inspekci dokladů a také První čistku. Jinak nezjistíme, co přesně všechny ty kartotéky požírají.
Instrukce zněly jasně: každý se měl podívat do všech zakladačů a vyhodit všechny papíry, které nebyly životně důležité. Měl si položit otázku, která se připisuje Alfredu Sloanovi z General Motors: „Co se stane nejhoršího, když tohle vyhodím?“
V den D zaměstnanci dorazili v džínách a overalech a byli připravení ponořit se do zatuchlých a zaprášených archivů. Všechny jsem přesvědčoval, aby se opravdu nebáli vyhodit všechno, co je třeba jen trochu zbytečné. Kdyby se omylem vyhodilo něco skutečně důležitého, zákazníci, dodavatelé nebo někdo jiný určitě budou mít kopii.
Věděl jsem, jak jim je. Sám jsem to kdysi prožíval. Patříval jsem totiž k největším sysličům ve firmě. Měl jsem dvě velké kartotéky a žádost o další dvě. Na obě moje sekretářky navíc připadaly další dvě a půl kartotéky.
Po velké čistce mi stačila jediná kartotéka a ostatní na tom nebyli jinak. Lidi se dobře bavili, když si pročítali šest let staré dálnopisy, prohlíželi stařičké katalogy, vizitky lidí, které si vůbec nepamatovali, a firem, o nichž nikdy neslyšeli. Současně našli věci, které před několika měsíci zoufale a marně hledali. Čistka proběhla tak úspěšně, že Semco mělo rázem k dispozici desítky volných a nepotřebných kartoték.
2. O tom, jak jsem sepsal své paměti
Proto jsem se v roce 1988, kdy mi bylo 28 let, rozhodl, že sepíšu svoje paměti. Se Sofií jsme zamířili na náš ranč v horách. Nemáme tam telefon. Devět dní jsem psal jako divý, zvládal jsem 12, nebo i 14 hodin na jeden zátah. Byl jsem tak zabraný do práce, až mě kolikrát překvapilo, že už svítá. Celých deset let experimentování a šílenství, frustrace a radosti ze mne tryskalo jako gejzír. Po semcovské zkušenosti s počítači jsem elektronickým přístrojům moc nevěřil, takže jsem používal procesor, který měl na jednom konci „gumu“.
Z hor jsme se vraceli se 750 ručně popsanými stránkami, které jsem nazval Z nevýhody výhodou. Kopie jsem rozeslal největším brazilským nakladatelům a čekal jsem. Týdny plynuly jeden za druhým, až nakonec z jednoho nakladatelství zavolali. V duchu jsem na ně sázel, protože vydali Iacoccu i Moritu. Šli jsme spolu na oběd a já jsem se vrátil s přesvědčením, že mi nabídnou spolupráci. Nikdy to neudělali.
Z ostatní nakladatelství mi nezavolali, takže jsem to udělal já. Nikdo neměl o moji knihu zájem. Dva lidé navrhli, abych ji vydal vlastním nákladem, abych v Semcu rozšířil pracovní příležitosti.
Tehdy mě napadlo, že zavolám Richardu Civitovi. Ještě jsem ho neviděl, ale znal jsem jeho společnost Nova Cultural, velkého producenta časopisů a středně velkého nakladatele. Zavolal jsem mu a vylíčil mu svůj příběh. Řekl mi, že ten den večer odlétá do New Yorku a v letadle si přečte můj rukopis. Za dva dny mi sdělil, že za můj příběh a vyprávění o mé společnosti je ochotný zaplatit 2.000 dolarů. O peníze nejde, pomyslel jsem si rychle. Zavolal jsem právníkovi a požádal ho o návrh smlouvy. Prosil jsem ho, aby moc netlačil na pilu, protože Richard Civita je jediný nakladatel v Brazílii, který je ochotný ujmout se mého příběhu. Můj právník je ale rázný muž a trval na tom, že s každým 100 000 prodaných knih se autorská odměna zvýší. Nakladatel i já jsme se nad tou větou srdečně zasmáli, protože bychom byli velice rádi, kdyby se prodalo 5 000 výtisků.
Copak jsme to mohli tušit? Titulu Z nevýhody výhodou se prodalo 400 000 výtisků a na seznamu bestselerů se držel bezmála 200 týdnů. Z mé knížky se v Brazílii stala nejprodávanější nebeletristická literatura v historii. Zdálo se, že národ horuje pro nové nápady. Rád říkávám, že si tak sedíme na surfech a jsme tečkami v oceánu s obrovskými vlnami pracovní nespokojenosti. My jsme prostě vstali, chytili správný vítr a dosurfovali ke břehu.
3. Jak přistupujeme ke stávkám?
Když existenci odborů uznáme, neznamená to, že s jejich postoji automaticky souhlasíme. Při jednání s odbory jsme odmítli 18 z jejich 19 požadavků. Na druhé straně podporujeme znovu se probouzející moc odborů. Současně se nehodláme chovat jako pštrosi. Vedení, které se ze všech sil snaží udržet odbory za branami továrny, totiž bude co nevidět potřebovat kalhoty s vyztuženým sedem, protože si pěkně posedí.
U nás se při stávce řídíme těmito pravidly:
- Jednejte s každým jako s dospělým.
- Sdělte stávkujícím zaměstnancům, že po návratu do práce nikoho nepotrestáme. Oni také nikoho netrestají.
- Nezapisujte, kdo pracoval a kdo podporoval stávku.
- Nikdy nevolejte policii, aby prorazila řady stávkujících zaměstnanců.
- Zachovejte všechny výhody.
- Neblokujte zaměstnancům přístup do továrny, nebraňte kontaktu zástupců odborů s dělníky. Trvejte však na tom, aby předsedové odborů respektovali rozhodnutí lidí, kteří chtějí pracovat, podobně jako společnost respektuje rozhodnutí těch, kteří při stávce pracovat nechtějí.
- Během stávky ani po ní nikoho nepropouštějte, ale dejte všem na srozuměnou, že stávka je projev agrese.
Ne, nejsem absolventem moskevské Univerzity Patrice Lumumby. Dokážu vám to: Semco během stávky v Ipiranze přijalo pouze ničím nepodmiňovaný návrat do práce. Přestože si dialogu ceníme nade vše, během stávky nikdy nevyjednáváme.
Ano, to je naše politika. Naprostá většina společností, která se řídí prvními pravidly, nakonec vyjednává pod tlakem a činí rozhodnutí, kterých později lituje. Jinými slovy začíná jako Arnold Schwarzenegger a končí jako Woody Allen. Pro nás existovalo jediné vyústění stávky: každý se vrátí do práce bez nároku na náhradu neodpracované doby. Během stávky navíc neposkytujeme žádné úlevy. V jednání pokračujeme až poté, co se všichni vrátí do práce.
Proto jsme stávkujícím dělníkům nebránili ve vstupu do továrny a také jsme jim umožnili, aby schůzovali v kantýně. Snídaně i obědy se podávaly jako obvykle a stravu jsme také částečně hradili jako jindy. Zdravotní péče a další výhody stále platily. Ale nevyjednávali jsme.
