Jestli je Podivín příběh přeměny existující výrobní, direktivně řízené firmy, potom Štěstí doručeno je příběhem organizace, která vznikla na zelené louce a dnes, po deseti letech existence, dosahuje obratu přes miliardu dolarů ročně. O internetovém prodejci obuvi Zapposu se hovoří jako o nejvíce “sexy” firmě dnešních Spojených států. Patří k rostoucímu počtu firem, které se začínají zaměřovat na štěstí svých zaměstnanců i zákazníků a jejich finanční výsledky tak díky tomu ohromují svět. Autora této knihy Tonyho Hsieha považují mnozí za nového Jacka Welche. Štěstí doručeno patří v oblasti byznysu od svého vydání mezi celosvětově nejčtenější knihy.
Výstřižky aneb nový hollywoodský trhák o cestě nejen za úspěchem, ale i za štěstím
V místnosti nebylo k hnutí. Stál jsem na pódiu při schůzce všech zaměstnanců Zapposu a díval se na dav sedmi set tleskajících a jásajících lidí. Mnohým dokonce tekly po tvářích slzy štěstí.
Před osmačtyřiceti hodinami jsme světu oznámili, že nás kupuje Amazon.
Když jsem se díval na všechny ty lidi, uvědomil jsem si, že každého z nás na toto místo přivedla jiná cesta, ale všechny naše cesty se nějak propojily právě tady a teď. Uvědomil jsem si, že ta moje začala dlouho před Zapposem a dlouho před LinkExchange. Vzpomněl jsem si na všechny podniky, kterých jsem byl kdy součástí, na lidi, jež byli součástí mého života, a na všechna dobrodružství, která jsem zažil. Vzpomněl jsem si na chyby, které jsem udělal, a na poučení, která jsem si z nich odnesl. Vzpomněl jsem si na vysokou školu, na střední i na základní.
S pohledy všech lidí v místnosti upřenými na mne jsem se zamyslel nad tím, kde moje cesta začala. V duchu jsem cestoval zpátky v čase a hledal.
V Marin County moc asijských rodin nebydlelo, ale rodičům se nějak podařilo najít všech deset a pravidelně se pořádaly akce, na kterých se vždycky sešli dospělí i děti a každý přinesl něco k jídlu. Po jídle se obvykle děti dívaly na televizi a rodiče se vedle bavili a vytahovali s úspěchy svých potomků. To byla prostě součást asijské kultury. Úspěchy dětí byly pro mnohé rodiče trofejemi, kterými měřili vlastní úspěšnost a prestiž. My jsme byli skóre, které se počítalo.
Na základce jsem hodně prodával různé haraburdí. Když už došly odložené věci z naší garáže, zeptal jsem se kamarádky, co by říkala na to, udělat výprodej taky u nich doma. Vystavili jsme všechno možné harampádí z jejich domu na nájezdu ke garáži, připravili limonádu a ona se pak navlíkla do holčičích šatiček, které ji dělaly tak o pět let mladší. Napadlo nás, že i kdyby si nikdo nic nekoupil, mohli bychom lidem aspoň prodávat limonádu. Nakonec jsme vydělali víc na limonádě než na všem ostatním.
Rodiče, a zvlášť máma, doufali, že ze mne bude doktor, ať už medicíny nebo čehokoliv jiného. Měli za to, že formální vzdělání je to nejdůležitější, ale představa, že prvních dvacet pět let svého života mám už naplánovaných, pro mne byla příliš svazující a dusivá.
Daleko víc mě zajímalo vlastní podnikání a hledání nových způsobů, jak vydělat peníze.
Pokud jde o domácí úkoly, vždycky jsem se snažil vymyslet vynalézavé cesty jak se vyhnout opravdové námaze. Když jsme v hodinách literatury probírali Shakespeara, dostali jsme za úkol napsat sonet. Sonet je báseň o čtrnácti verších psaných jambickým pentametrem. V každém verši se podle opakovaného vzorce střídají nepřízvučné a přízvučné slabiky, všechno v přesně daném systému rýmování. To se mi zdálo moc složité, a tak jsem se rozhodl odevzdat čtrnáct řádek v morseovce. Celá básnička tak byly jenom střídající se tečky a čárky.
Věděl jsem, že podle toho, jakou bude mít vyučující zrovna náladu, dostanu buď 1 nebo 5. Naštěstí jsem dostal 1***********. Myslím, že právě tehdy jsem se naučil, že občas se vyplatí zariskovat a pokusit se myslet mimo zajeté koleje.
„Rozhodl jsem se podat výpověď,“ řekl jsem nervózně. Byl jsem u Oraclu jenom pět měsíců a moc jsem tam toho nedokázal. Nevěděl jsem, jak to můj šéf vezme. […] „To je super! Určitě jdeš k nějaké nové začínající firmě! Tak to je výborná příležitost!“ Připadalo mi, že mi to opravdu přeje. Myslel si, že jdu ke společnosti s milionovými rozpočty od investorů v rizikovém kapitálu.
Neměl jsem to srdce říct mu, že jsem se u Oraclu prostě nudil a chtěl jsem mít víc času na obvolávání zákazníků pro webdesignérskou firmu, kterou jsme si se Sanjayem zřídili v našem obýváku. Podle toho, jak nám to zatím šlo, bychom v reálu vydělávali mnohem míň než u Oraclu.
Ale chtěli jsme řídit svoji firmu a mít pod kontrolou vlastní osud.
A tak jsme trávili veškerý čas vymýšlením nového převratného nápadu na internetovou firmu, ale nemohli jsme na nic kloudného přijít. Jeden víkend jsme z čisté nudy zkusili naprogramovat něco, čím jsme chtěli otestovat nápad, který jsme původně nazvali Internet Link Exchange (ILE). Nakonec jsme to nazvali LinkExchange.
V prosinci toho roku jsme v LinkExchange měli už dvacet pět zaměstnanců a většina z nich byli naši kamarádi.
Pak, když jsme překročili naši hranici pětadvaceti zaměstnanců, jsme udělali tu chybu, že jsme začali nabírat lidi, kteří se o místo u nás zajímali z jiných důvodů. Dobrá zpráva byla, že lidi, které jsme přijali, byli chytří a motivovaní. Špatná zpráva byla, že pro většinu z nich byla tou motivovací buď vyhlídka na vysoký výdělek nebo budování své kariéry a životopisu.
Byl jsem spoluzakladatelem LinkExchange, a přesto pro mě byla firma místem, kde jsem už nechtěl být.
Další den jsem zašel do kanceláře, poslal firmě e-mail na rozloučenou a odkráčel. Nevěděl jsem přesně, co budu dělat, ale věděl jsem, že nebudu jen tak sedět a nenechám si před očima ubíhat svůj život a celý svět.
Jednoho dne jsem dostal zprávu od chlapíka jménem Nick, který říkal, že právě rozjel stránky nazvané shoesite.com. Napadlo ho udělat takový Amazon pro boty a stát se největším online obchodem s obuví na světě.
Nick shrnul celý návrh do tří vět:
„Obuvní průmysl má v USA hodnotu 40 miliard dolarů ročně a z toho 2 miliardy dělají prodeje přes katalog. Je pravděpodobné, že prodej přes internet bude dál růst. Dále je pravděpodobné, že v blízké budoucnosti budou lidi dál nosit boty.“
Nick se mě taky zeptal, co bych říkal na slovo „Zapos“, odvozené ze zapatos, španělského slova pro boty, jako název pro firmu. Řekl jsem mu, že kvůli jasnější výslovnosti v angličtině by tam měl přidat ještě jedno p.
A tak se zrodil název „Zappos“.
Další dva roky byly v Zapposu plné stresu. Soustředili jsme se jenom na to, abychom přežili. Věděli jsme, že kromě úspěchu pro nás není jiná možnost. Zažili jsme recesi, krach internetové bubliny a 11. září. Cítili jsme se, jako by naše odhodlání a zapálení na každém kroku zkoušel celý vesmír.
Když situace začala vypadat víc a víc bledě, rozhodli se někteří z firmy odejít. Většina zaměstnanců neměla žádné úspory, takže krácení platů nebo práce zadarmo znamenaly, že by neměli na živobytí, a tak jsme si lámali hlavy nad nějakým vynalézavým řešením.
Můj plán byl zpeněžit téměř veškerý svůj zbývající majetek uspořádáním výprodeje. Vsadil bych všechno, co mám, na Zappos. Při pohledu zvenčí se to mohlo zdát jako zoufalý a lehkomyslný plán.
Ale mně to připadalo jinak. Se Zapposem jsme to dotáhli už takhle daleko a teď nebylo cesty zpět. A uvnitř jsem věděl, že to je správné rozhodnutí.
O 7 let později …
Avšak díky prohlídkám ve firmě, naší knize podnikové kultury, veřejným vystoupením, službám Zappos Insights a Zappos Insights Live, Twitteru a našim blogům jsme se dostali na výjimečnou pozici. Za méně než deset let jsme dovedli svoji firmu z nuly na miliardu dolarů v hrubých tržbách. Vybudovali jsme si silný soubor integrovaných základních hodnot a naše kultura otevřenosti a poctivosti spolu se snahou o růst a poučení nás přivedly k tomu, že svoje firemní poznatky, které jsme získávali mnoho let, sdílíme s ostatními, místo abychom si je nechávali pro sebe.
„Mnoho lidí se mě ptá, co bychom udělali jinak, kdybychom měli Zappos vybudovat od začátku znovu,“ řekl jsem davu zaměstnanců. „ Toho, co bych si přál, abychom byli udělali jinak, v podstatě není moc. Udělali jsme spoustu chyb, ale lekce, které jsme si z nich odnesli, nás o to víc posílily. Přeju si jenom, abychom to všechno mohli udělat rychleji.“
A pak jsem to všechno shrnul jednou větou. „Sňatek s Amazonem nám dovolí uskutečnit naši vizi doručování štěstí celému světu ještě rychleji.“
Ten moment ale znamenal mnohem víc. Společná energie a emoce všech lidí v místnosti nebyla jen otázka mého vlastního štěstí nebo štěstí zaměstnanců Zapposu. Šlo o víc než jenom o zisky a zapálení. Všechno dohromady to označovalo další část naší cesty, na které se snažíme změnit svět.
Napůl úmyslně a napůl díky štěstí jsme našli svoji cestu k zisku, zapálení a záměru.
Našli jsme svoji cestu, jak doručit štěstí.
Teď už máte obrázek o tom, co se stalo, ale tom, jak se Tony a Zappos dopracovali tam, kde jsou dnes, a jaká ponaučení si z toho můžete vzít Vy pro Váš vlastní byznys, se dočtete až přímo v knížce.
Pokud se dnes Zappos ve světě byznysu skloňuje ve všech směrech, potom o jejich generálním řediteli a autoru knihy Delivering Happiness Tony Hsiehovi to platí dvounásob.
Potomek Taiwanských emigrantů do Spojených států vybudoval v letech 1996 - 99 firmu Link Exchange, kterou později prodal Microsoftu za 265 milionů dolarů. V roce 1999 nastoupil do Zapposu, který je od té doby jeho experimentální laboratoří.
Články a názory:
Perhaps not surprisingly a growing number of companies are adopting freedom as their philosophy of doing business. These organizations are giving up control and letting their employees decide for themselves. Many report unprecedented levels of passion, creativity and loyalty as well as consistent double-digit growth.
For many quite a surprise, one finds some big names among the freedom-based businesses from around the globe: Semco of Brasil, Zappos, Harley-Davidson or IDEO of the USA, IKEA of Sweden, FAVI of France, SUMA of Great Britain, Cirque de Soleil of Canada or Mondragon of Spain or SOL of Finland... More (Svoboda v práci).
“This is the most important corporate movement of the last two decades, a movement that has been quietly transforming the fortunes of dozens of businesses and the lives of thousands of employees by using a source of benefits neglected by most—complete freedom and responsibility for employees to take actions they, not their bosses, decide are best.”
PeopleComm has been on a mission to spread freedom into a world of business since 2002. It publishes books, runs seminars and organizes live events Svoboda NaZivo where the freedom based leaders meet. Tomas Hajzler, the founder of PeopleComm has been writing (blogs Peoplecomm & Freedom@Work) as well as speaking on the topic extensively. For more info check our Twitter account or send us an e-mail: info@peoplecomm.cz.